Menu
Co vás donutilo jako 26letou hokejistku ukončit kariéru? V nejlepších letech, jako reprezentační jedničku...
Na různých úrovních jsem byla v reprezentaci od 12 let. Ucítila jsem, že nastal pravý čas odejít. Neviděla jsem prostě důvod, proč pokračovat. Ztratila jsem motivaci. Z toho pohledu, že jsem za Slovensko hrála takovou dobu, myslím, že můj krok byl i pochopitelný.
Uvažovala jste někdy, že by jste změnila občanství a ukázala se na ledě třeba jako kanadská jednička?
Tam by mě asi nechtěli. (smích) Ne, vážně, velmi ráda reprezentuji svou zemi. Jsem pyšná na to, odkud pocházím. Takže nebylo by tak, že bych nad tím někdy reálně uvažovala. A Kanaďané mají svých brankářek určitě dost.
Jako brankářská jednička jste dovedla slovenskou reprezentaci na zimní olympijské hry ve Vancouveru. Jak dnes na olympiádu vzpomínáte?
V zápase s Kanadou jsem dostala osmnáctku...(smích) (pozn. proti Tomčíkové šlo tehdy neuvěřitelných 67 střel) Do Vancouveru jsme postoupily ze 17. místa na žebříčku IIHF. Takže dostat se vůbec mezi nejlepší osmičku týmů na světě bylo neskutečné. Zažít olympiádu byl můj dětský sen, stále nemůžu uvěřit, že se mi to podařilo. Určitě je to jeden z mých největších úspěchů kariéry.
Řadíte ho i výše než ocenění pro nejužitečnější hráčku hokejového mistrovství světa v roce 2011?
Šampionát v Curychu byl také fantastický. Asi ten nejlepší, který jsem kdy v kariéře odehrála. Určitě na něj velmi ráda vzpomínám, navíc jsme se dokázaly udržet v elitní skupině. Hráli jsme dobře jako tým, tudíž jsem se i v bráně cítila dobře.
Překvapilo vás to ocenění, z pohledu toho, že jste byla členkou předposledního týmu turnaje?
Samozřejmě! Na světě je neskutečná konkurence, obrovské množství výborných hráček. Že to dostane holka ze Slovenska, to už je velká věc.
Ve své kariéře jste si zahrála v zámořské univerzitní lize NCAA za tým Bedji State University. Jaká je vlastně v této soutěži konkurence?
NCAA je nejlepší liga na světě, kvalita je obrovská. Hrají v ní Kanaďanky a Američanky, které pravidelně reprezentují své země na olympiádě. Lepší hokej jsem nikde a nikdy potom nehrála. Pro hráče jsou tam skvělé podmínky, zázemí. Nemůžu říct o tomto angažmá jediné špatné slovo. Byly to úžasné čtyři roky, na které do smrti nezapomenu.
Nedávno jste stala ambasadorkou zimních olympijských her v Pchjongčchangu. Jak jste ocenění přijala?
Je to pro mě velká čest, že mám znovu možnost alespoň tímto způsobem reprezentovat a propagovat Slovensko na olympiádě. Jako pro bývalou sportovkyni byl fakt, že se na takovouto akci znovu dostanu, velmi překvapivý. Navíc ještě s vědomím toho, že ženský hokej není na Slovensku, celkově i v Evropě, až tak populární. Kampaň plánujeme spustit v září. Velmi se na tuto zkušenost a akce, které s tím budou spojené, těším.
Vyzkoušela jste si i pozici koučky brankářů u maďarské reprezentace. Jak by jste jako trenérka charakterizovala?
Jsem velmi tvrdá. Když ale vidím tvrdou práci, tak ji zase umím ocenit. Ano, mám sice velké nároky na své svěřence, nicméně pokud vidím poctivou dřinu, ale nepřicházejí výsledky, tak už z téhle neústupnosti a bezmezné přísnosti upouštím.
Měla jste velmi pestrou kariéru, zahrála jste si kupříkladu evropskou univerzitní ligu EUHL, kde jste ještě k tomu byla v týmu jedinou ženou. Jak těžké to pro vás bylo?
Nebylo to pro mě až tak nestandardní, do 18 let jsem hrála jenom s kluky. Takže to byl spíš jen takový návrat do mládí. V kabině jsme měli dobrou partu, bylo to opravdu hezké zpestření závěru kariéry.
Momentálně jste však na hokejbalovém mistrovství, jak jste se k tomuto sportu vlastně dostala?
To sama nevím. Před časem jsem už nad tím dumala. Na prvním mistrovství světa jsem byla v roce 2009 v Plzni. Ale jak jsem se tam vlastně ocitla, to netuším. (smích)
V pátek jste porazily s vašimi spoluhráčkami Kanadu, čímž jste jí připravili první porážku po šesti letech. Jaké máte pocity po, dá se říci, historickém milníku?
Bohužel vám řeknu jedno klišé. Každý zápas začíná 0:0, kdybychom proti nim nastoupily s tím, že nechceme vyhrát, tak to nemá cenu ani do Pardubic jezdit. I předchozí zápasy proti Kanadě byly velmi vyrovnané, neprohrávaly jsme velkými gólovými rozdíly. Určitě jsme rády, že jsme odstartovaly turnaj vítězně. Cílem by měla být medaile. Ale ještě jedno klišé, jdeme zápas od zápasu. (smích)