Menu
Petře, před sedmi lety jste jako kapitán svými výkony dovedl českou reprezentaci k titulu mistra světa. Jak na celý šampionát s obrovským odstupem vzpomínáte?
Myslím, že každý hráč, který byl v týmu, na ten turnaj vzpomíná v dobrém. Bylo o nás skvěle postaráno, měli jsme opravdu profi servis od ubytování, stravu, tréninkové podmínky, rozbory zápasů , přípravu na soupeře a to nám dalo skvělý základ. Sešel se tým velkých hráčů, dobře namíchaný a hlavně skupina, kterou bavilo být spolu. Hrály se karty, playstation, chodilo se na kafe, probíhaly sázky, soutěže, zkrátka vše, co vytváří pohodu v kabině, bez které to nejde. Skvělý byl trenérský tým, Leoš je a bude navždy pro mě hokejbalovým Ivanem Hlinkou. Moc toho nenapovídal, ale co řekl, platilo. Měl skvělý cit na hráče a na to jak je zkombinovat a jak s nimi mluvit. Pamatuju si, jak si mě vzal po druhé třetině semifinále se Slovenskem do trenérské kabiny. V době, kdy jsme prohrávali 2:4 a Slováci dominovali a dali krásné góly, měli jsme hlavu dole a tušili, že je konec. Řekl mi: „Novas, pamatuješ, jak jsem ti řekl, že budeš kapitán? Tak to bylo proto, aby jsi ve chvíli jako je tato vlétl do kabiny a ty kluky přesvědčil, že to otočíme, pobláznil je. Tak běž a nezklam mě.“ Tenkrát se mi klepala kolena, jak u maturity, sám jsem věděl, že taháme za kratší konec, ale zkusil jsem to a ono to vyšlo přesně, jak řekl. V tom byla jeho genialita. Skvěle ho doplnili trenéři Mašík s Jardou Pavlíkem, kteří dodali odbornost, tréninky a přípravu, takže další zásadní pilíř úspěchu. Pak diváci, nikdy jsme nikdo nehráli v takové atmosféře a byl to pro nás na jedné straně velký tlak, ale na druhé obrovská výzva. Potom už přišly jen kouzelné zápasy se Slovenskem a s Indií, které se, myslím, nadosmrti vryly do našich sportovních srdcí.Krátce po finále jste v rozhovoru řekl, že trefa v prodloužení byla vaší životní. Platí to stále? Můžete popsat pocity, které přišly těsně po finálovém vítězství?
Jinak to ani být nemůže. Dát gól ve finále MS, doma v Česku, v prodloužení, to se těžko překonává (směje se). Pocity? Je to těžký. Pamatuju si jako kluk, myslím, v roce 1996, když naši hokejisté po delší době vyhráli MS ve Vídni a nastartovali zlatou éru. Tenkrát rozhodl finále Martin Procházka gólem těsně v závěru. Často jsem se na to díval a říkal si, tohle musí být sen každého sportovce. Nikdy nezapomenu na jeho výraz, když si uvědomil, že je to v brance. Já si pamatuju zatmění před očima, běžel jsem směrem k tribuně, kde seděla moje rodina. Pak vím, že jsem odkopl helmu a užíval si ten řev, kluky, kteří skákali všude a hlavně pocit, že jsme to uhráli. Po výhře nad Slovenskem se od nás titul čekal, o to to byl větší tlak a Indie dostala zápas naprosto zaslouženě do prodloužení. Navíc tolik lidí na hokejbale nikdy nebylo, proto jsme byli strašně rádi, že jsme to zvládli. Myslím, že tlak byl ještě větší než o dva roky ve finále na Slovensku proti Kanadě. Hlavně jsem byl strašně rád, že se to povedlo té partě, o které jsem byl přesvědčen, že má velkou kvalitu a to správné srdce, které je k titulu potřeba.Právě na finálovém zápase proti Indii se sešlo takřka 7 tisíc lidí, kteří vytvořili neskutečnou atmosféru. Na následujících mistrovstvích již tomu tak nebylo, v čem si odůvodňujete zájem publika o plzeňský šampionát?
Turnaj byl u nás po delší době, dvanáct let po zlatém šampionátu v Litoměřicích. Trefilo to nejen dobrou dobu, kdy byl hokejbal na vzestupu, ale i velmi dobré rozpoložení regionu hlavně díky Plzni, které se hodně dařilo a dělal hokejbalu skvělou reklamu. Zásadní samozřejmě byla práce organizačního týmu, propagace, pojetí MS, účast České televize. Tady myslím zaslouží pan Kadaně zpětně velký obdiv. Ve srovnání s dalšími šampionáty se ukázalo, že odvedl s týmem velký kus práce. Jak jsem řekl, když vezmete míček ve čtyřicáté vteřině střídání a máte nohy jak kámen, přemýšlíte, jak ho bezpečně dostat za půlku a jít střídat. Když k tomu ale pět tisíc lidí zařve, ten laktát jakoby se lekne, vyplaví se endorfín a najednou jste schopní něčeho, čemu sami nevěříte. V tom to já vnímám jako největší výhodu. Nicméně hráč musí v tu chvíli nepodlehnout emocím a nedělat blbosti, pouštět se do nesmyslných věcí, které mohou vézt ke ztrátám míčku a hrozbě šance soupeře. Pro nás to byl velký zážitek si před tolika lidmi zahrát a to, že jsme mohli zažít pokřik mistři na plném zimáku byla třešnička na dortu.S velkým odstupem již můžeme zhodnotit, jak plzeňské mistrovství pomohlo propagaci hokejbalu?
Myslím, že aspoň jeden zápas z mistrovství světa vidělo spoustu lidí a pro hokejbal to byla skvělá reklama. Je těžké odhadnout, jak by se vyvíjel bez tak uspěšného šampionátu. Nicméně myslím, že to pro spoustu klubů znamenalo větší šanci při zisku financí, dětí do mládežnických kategorií, stoupl zájem médií. Alespoň tak jsem to vnímal já, i z pohledu práce pro klub z Hradce Králové. Řekl bych, že český hokejbal z toho vytěžil slušně.V roce 2017 se světový šampionát do České republiky vrátí. Proč si myslíte, že padla volba právě na Pardubice? Nebylo by lepší zůstat u toho, co se povedlo a zvolit znovu Plzeň?
To je otázka, ale myslím, že Pardubice jsou skvělá volba. Hokejbal má v našem regionu dobré zázemí, je tu spousta klubů, které hrají soutěže dlouho a tradičně. Najde se hodně lidí, kteří se mu věnují a tak se domnívám, že fanouškovský základ je zaručen. Věřím, že lidé z Letohradu, Třebové, Přelouče, Poličky se určitě přijedou podívat. Také mládežnických týmů a hráčů je tu dost, jen v Pardubicích jsou dva silné kluby. Další výhodou je poloha města, která je skoro uprostřed republiky, takže pro lidi z Moravy je turnaj dostupnější. Důležitým faktorem je podpora města, která je základem pro úspěšné mistrovství a co mám zprávy, pardubické zastupitelství bere tento projekt velmi vážně a prestižně. Dobré je i načasování napojené na události, kdy Pardubice ožívají. V neposlední řadě, Pardubice jsou právem nazývané hokejovým městem, i když sezona jim zatím moc nevychází, pořád chodí kolem sedmi tisíc fanoušků, lidi zde mají sporty s hokejkou rádi. A na závěr nejdůležitější – organizační tým. Kluci si zkusili světový pohár, český pohár, mají zkušenosti s mnoha akcemi a jejich pořádáním, takže já mám v trojici Mašík – Kantor – Drenko velkou důvěru a věřím, že připraví úžasný turnaj.V tuto chvíli se ještě ani zdaleka nedá uvažovat, kdo s jakým týmem do Pardubic dorazí. Bude podle Vás však dominance nás, Kanady a Slovenska pokračovat nebo můžeme očekávat nějaké překvapení?
Já čekám, že Slováci si pojedou pro hattrick a jsou pro mě favorit. Stejně tak Kanada a USA budou chtít prolomit tu československou éru, takže budou patřit k hlavním adeptům na finále. Od našeho týmu se to očekává automaticky, i když to je na tom právě zrádné. Co se překvapení týče, ono vždy může nějaké vyskočit, jako například Indie v Plzni, Portugalsko v Pittsburghu atd. Jsem zvědav zejména na Švýcary. Nechám se překvapit, velmi bych si přál finále Česko - Slovensko.Jak velkou roli bude hrát právě domácí prostředí? Je zde daleko větší šance, že sebereme Slovensku šanci na zlatý hattrick?
Jak jsem řekl, je to dvousečné. Na jedné straně to bude samozřejmě velká podpora. Když iks tisíc lidí zařve a vy to cítíte, naleje vám to energii a vycucáte ze sebe maximum. Já měl rád i tu českou pohodu, zájem lidí, kamarádů, médií. Uvědomovali jsme si tenkrát v Plzni tu zodpovědnost a byli natolik zkušení, že ten tlak zvládli. Na druhou stranu toto všechno mohou být faktory, které koncentraci naruší tak, že se hráči nebudou stoprocentně soustředit na hokejbal, a to by byl velký průšvih. To samé platí i o samotné atmosféře na stadionu, může být velká pomoc a zároveň umí znervóznět, rozklepat kolena. Sám si to pamatuji z Plzně. Když jsme nastupovali na první zápas, že se hraje zápas mi došlo až asi v sedmé minutě. Naštěstí jsme se s tím v průběhu turnaje srovnali. Bude hodně záležet na tom, jaký tým trenér Drahoš poskládá. My v Plzni měli výhodu v podobě zkušeností, dost z nás už na světovém šampionátu bylo a strašně nám tento fakt pomohl.Existuje ještě šance, že Vás na hrací ploše pardubické Tipsport Areny uvidíme?
V současné době oťukávám, jak na tom jsou mé kotníky. Pokud to půjde, moc rád bych si někde na jaře zahrál play-off, nicméně je otázka, co stihnu odtrénovat a do jaké formy se dokážu dostat. Aktuálně třeba po zápasu s Kertem vím, že nehraju ani průměr extraligy, proto otázka reprezentace je naprosto bezpředmětná. Trenér poskládal zhruba čtyřicítku velmi kvalitních hráčů, má opravdu z čeho vybírat. Nicméně reprezentace byla pro mě vždycky nejvyšší možná meta, strašně jsem si vážil té možnosti tam být a když jsem viděl v šatně ten dres, bylo to nádherný. Reprezentovat jsem odmítl jen jednou, a to v roce 2013 před MS v Kanadě, což bylo strašné. Jet dobývat zlatý hattrick a ještě k tomu do Kanady, to byl sen. Jenže tenkrát jsem měl oba zadní stehenní svaly natržené a nechtěl jsem zabírat místo a riskovat, že po druhém zápase budu na tribuně jen koukat a nosit limonádu. Pokud bych ale v hlavě neměl to, že si někde na jaře zahraji play-off a budu se prát o medaile a někde v dálce nedoufal, že se můžu dostat do formy a o reprezentační dres bojovat, neměl bych motivaci makat. Nikdy neříkej nikdy (směje se).Svými zkušenostmi můžete být v Pardubicích ku prospěchu. Už víte, zda se budete turnaje účastnit třeba jako funkcionář či dorazíte pouze jako divák?
Já jsem teď plně zaneprázdněn ve své práci a nechci nic nikde dělat napůl, takže jsem se raději nikomu k ničemu nezavázal. Nerad bych, aby se to někoho dotklo osobně, prostě nechci sedět na dvou židlích. Mám v práci novou pozici, je to pro mě velká výzva. Věřím, že když si to letos sedne, budu mít trochu více času a hlavně lehčí hlavu, potom bych velmi rád pomohl tam, kde budu nejefektivnější. Myslím ale, že jak z pohledu svazu, tak i organizačního týmu je mnoho schopných lidí, kteří ví, co dělají, takže si patrně sednu do osmé řady, budu nostalgicky vzpomínat a křičet na rozhodčí, to mi vždycky šlo dobře (směje se).